Od svého vzniku čelila první republlika velkému problému v oblasti zahraniční politiky a tím byla prohlubující se izolace, která ve svém důsledku předznamenala i konec první republiky. Jak po vzniku československa konstatoval jeden z francouzských generálů: „zemi s touto polohou, vám ubrání jenom skvělý ministr zahraničí“ a první republika dobré politiky měla a tak se snažili udžovat korektní vztahy. Přesto hned při vzniku došlo k mnoha neštastným udállostem které vedli k následné obtížné situaci československa. Zaprvé oproti plánu amerického prezidenta Wilsona – více se zapojovat ve světovém dění, občané v USA zvolili izolacismus který vedl k nepřítomnosti USA ve společenství národů a nemohla být tedy diplomacie budována tímto směrem. Spojené království se po první světové válce zase vydala cestou apeasementu který se dvacet let nato ukázal jako nešťastný. Poměrné úspěšnou zahraniční politiku vedlo československo s Francii na kterou byla především zahraniční politika orientována. Vzájemná podpora existovala jak v bankovním sektoru tak i vojenském kdy čerstvě etablovaná československá armáda byla budována po francouzském stylu a s prvnotním dohledem francouzských instruktorů. Kvůli neochotě ostatních mocností uzavřít nějákou formu užší spolupráce a obraných paktů na garanci československých hranic, bylo československo nuceno vyjednávat i s bolševickým ruskem a patřilo tak mezi první státy které s ním po revoluci obnovili kontakty. Jednání s ruskem vyvrcholili v roce 1935 uzavřením dohody o vzájemné pomoci.
Ještě horší vztahy než s mocnostmi mělo nově vzniklé československo na lokální úrovni, kde s Polskem byly vztahy na bodě mrazu kvůli vojenské akci na obsazení Těšínska těsně po vzniku obou států kde československo sice získalo oblast ale znesvářilo si potencionálního spojence. S rakouskem existovaly vztahy na základě prvotí závisllosti Rakouského hospodářství na československém dovozu, ale kromě tohoto neexistovalo mnoho společných témat a po anšlusu Rakouska Německém zanikly veškeré vztahy. Směrem na východ existovala jedna oblast aktivní diplomacie, kterou byla serie spojeneckých smluv známá též jako „Malá dohoda“ tato dohoda se skládala ze smluv s Rumunskem a s Jugoslávii neboli královstvím SHS. Tato dohoda vznikla na základě oprávněných obav o revizionalistické tendence Maďarska které ztratilo po světové válce velké množství území. Nicméně spolupráce se omezila čistě na vojenskou pomoc v případě napadení ze strany Maďarska a mimo tuto oblast společná byla dohoda značně omezená.
Co se týče vztahů s německem nebyly příliš dobré neboť v českém pohraničí bylo velké množství oblastí s majoritou německé populace kterým však nebylo umožněno připojit se k říši, nejprve byly oblasti vydány československu, které si nemožnost jejich odpojení pojistilo i ústavně. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci byl jakýkoli konstruktivní dialog utnut kompletně.
Jak již bylo zmíněno hlavním a v podstatě jediným cílem zahraniční politiky první republiky bylo zajištění bezpečnosti a státních hranic, Mnichovská dohoda pak byla manifestace neúspěchy těchto snah. Přesto v meziválečném období existovalo množství dohod jejihž cílem bylo takovouto garanci zajistit, například v roce 1925 proběhla konference v Locarnu kde se československá diplomacie snažila vedle garance německé západní hranice uzavřít obdobnou dohodu i o východních hranicích, tak se však nestalo.