Po vzniku 1 republiky v roce 1918 bylo v tehdejším Československu poměrně hodně (na dnešní poměry opravdu hodně) národnostních menšin. Jejich právní postavení bylo dáno především smlouvou v Saint-Germain, ustanovením hlav 5 a 6 ústavy z 29.2.1920 a jazykové ze zákona z téhož roku. Ohlasy po přijetí prozatímní ústavy v roce 1918 se týkali především nevyřešené otázky poměru Čechů a Němců v novém státě, jejich silná menšina totiž neměla zastoupení ve vysokých orgánech státu. Politika německých stran s významným zastoupení v pohraničí prosazovala hlavně snahu o odtržení těchto pohraničních území a zahrnovala i odpor k československým orgánům.
Smlouva ze Saint-Germain – právní úprava pro národnostních menšin vycházela hlavně a především ze smlouvy mezi čelními mocnostmi a Československem, tato byla podepsaná v Saint-Germain dne 10.9.1919. Ta utvrzuje svrchovanou moc Československa na Čechy, Moravou, kusem Slezska, Slovenskem a Podkarpatskou Rusí.Také zavazuje Československo dodržovat ustanovení o menšinách a to sice:
Ústava z 29.2.1920 pak dala právní postavení menšin, které bylo obsaženo v hlavách 5 a 6 následovně:
5: rovnost všech (bez ohledu na rasu, náboženství jazyk, pohlaví, povolání, původ…)
6: ochrana menšin před zákonem, svoboda jazyka a svoboda náboženství
Práva menšin co se jazyků týče – bylo přijato 29.2.1920 v § 129 ústavy jako jazykový zákon. Státní jazyk se bude užívat u všech úřadů, soudů, ústavů etc. v textu na bankovkách a také v armádě. Podrobně toto upravuje až vládní nařízení č. 17/1926. To dávalo menšinám právo užívat svůj jazyk v určitých případech (např. v Podkarpatské Rusi). Pokud soudní okres obývalo přes 20% jinojazyčných občanů, tak orgány operovali i v jiném jazyce (např. při podáních a vyřízeních), žalobce pak také vydával obžaloby v oněm jazyce. § 5 jazykového zákona stanovuje, že vyučování menšinových dětí by mělo probíhat v jejich jazyce a kulturní instituce jej mají využívat též. Menšiny také měli k dispozici určitou část peněz vyhrazených pro kulturu, což mělo za následek rozmach německých škol.
Národnostní menšiny za 1. republiky v Československu – Nejpočetnější menšina byla bez pochyby ta Německá. Ze sčítání v roce 1921 vyplynulo, že v tehdejším Československu žilo 3 123 568 obyvatel s německou národnostní. Němci tak v tehdejším Československu s 13 374 364 obyvateli tvořili zhruba 23% podíl. Němci z dnešních Čech se nazývali sudetští a ti z dnešního Slovenska se nazývali karpatští. Druhou největší menšinu tvořili Maďaři. V roce 1921 žilo v Československu 745 431 Maďarů tj. asi 5,5% obyvatel.(V Podkarpatské Rusi bylo 17% Maďarů – 102 144 z 599 808 lidí.) Dále zde žilo 75 873 Poláků.
Čeští a moravští Němci dlouho odmítali začlenění do Československa, doufali v zpětné připojení k Rakousku či v připojení k Německu. Výsledkem tohoto bylo vyhlášení 4 center sudet – Opava, Liberec, Prachatice a Znojmo. Tento pokus, ale ztroskotal.
Maďarská menšina byla v nově vzniklém Československu spíše sekundovou menšinou a proto otázky ohledně maďarské menšiny zůstávaly spíše ve stínu otázek německý. Rozdíl byl vidět i v politickém zastoupení. Maďarské strany měli ve všech čtyřech volebních obdobích v Národním shromáždění po 9 nebo 10 mandátech (3%-3,3%) zatímco němci se mohli pochlubit 20% nebo i 24%. Maďaří byli rázem postaveni do zcela nové situace, byli národnostní menšinou ve zcela novém státě. Československo tak bylo pro Maďary zcela nové, jak po společenské tak po politické stránce.
Rusínská menšina – V Podkarpatské Rusi platilo až do 28.2.1922 stanné právo. Politický život tam tedy začal až roku 1923, to proběhly komunální volby – 1. parlamentní volby roku 1920 se na Podkarpatské Rusi vůbec neodehráli. Vlastní politické zástupce tak získala Podkarpatská Rus až v roce 1925. Ovšem tamní strany zpravidla utvářeli koalice s hlavními stranami a měli mimo jiné třeba i společné kandidátky. Podkarpatská Rus tehdy požadovala především autonomii, úpravu hranic se Slovenskem, své úředníky a vyřešení otázky ohledně jazyka. Podkarpatská Rus byla v poněkud zvláštní situaci, jelikož chtěla mít autonomii a využívat výsad státního národ, ale zároveň byla poněkud odlehlá a nespadala ani pod Čechy ani pod Slovensko.
Zastoupení menšin v Národním shromáždění, Národní shromáždění tj. nositel zákonodárné moc v Československu čítal 450 zákonodárců. Zastoupení západní a východní poloviny nového státu však rovnoměrné nebylo. Zatímco na západní část, kde žilo 73,5% obyvatelstva připadalo 76,7% křesel tj.230. Zbylých 70 křesel obsadili kandidáti zbylých 26,5% státu a to tak, že Slovensko mělo k dispozici 61 mandátů a Podkarpatská Rus 9. Celkem tak bylo 300 křesel. V senátorských křeslech byl pak ještě větší rozdíl (76,7% a 23,2%) V dnešních Čechách tedy připadalo na jeden poslanecký mandát 43 463 obyvatel, na Slovensku jich bylo 49 073 a na Podkarpatské Rusi dokonce 67 303. V senátorských křeslech bylo v Českých zemích 86 927 lidí, na Slovensku 96 564 a na Podkarpatské Rusi dokonce 151 433. Na tomto nejvíce prodělávala Maďarská menšina, protože v jejich volebních krajích (zejména Košický a Novozámecký) bylo ještě více obyvatel na mandát než jinde. Celkově bylo Slovensko v tomto ohledu poměrně znevýhodněné, na přibližně 950 tisíc obyvatel turčiansko-svatomartinského volebního kraje připadalo 10 mandátů, na přibližně milión voličů z novozámecka pak jen 9, kdežto na 1,3 miliónové mladoboleslavsko bylo 15 mandátů.
Jazykovou menšinou byly ve svém smyslu všichni nečeští a neslovenští obyvatelé, jenž tvořili v jakémkoli ze soudních okresů více než 20% podíl. Mohli tedy uplatnit svá jazyková práva jen v těchto soudních okresech.