Vládní systém první republiky

Československo vzniklo na Pařížské mírové konferenci, respektive na přidružené konferenci v Saint-Germain. Na této konferenci byla původně české a posléze československé zájmy zastupovány prozatimními zástupci kteří neměli mandát vzešlý z voleb. Těmito zástupci byli Tomáš Garrigue Masaryk, Eduard Beneš, Alois Rašín a Karel Kramář. Právě poslední jmenovaný byl následně pověřen vedením první československé vlády národního schromáždění, jehož složení odpovídalo posledním konaným volbám a to ještě před počátkem první světové války. Tato vláda měla za cíl sepsání nové československé ústavy, převedení právního a administrativniho pořádku z minulého režimu a celkovou kontinuitu státního aparátu. Hlavním cílem pak bylo vypsání voleb, a zajištění plynulého fungování nově vzniklého státu. Všenárodní koalice se tedy snažila o vytvoření podmínek pro vypsání voleb podle nové ústavy která měla být napsána. Toto období trvalo prbližně rok a půl a když čas začal tlačit nakonec se ústava sepsala narychlo „U Rašínů v kuchyni“. V této ústavě bylo zavedeno pokrokové a revoluční právo žen volit.

Jelikož vůle voličů v roce 1920 se velice lišila oproti vůli voličů v posledních volbách konaných ještě za Rakouska Uherska v roce 1911 došlo k velkému politickému zemětřesení a premier Karel Kramář a jeho Československá národní demokracie dostala pouze omezenou podporu a Karel Kramář skončil v postu předsedy vlády.

Volební systém za první republiky neznal princip uzavírací klauzule, díky které se strany do sněmovny dostávaly skrze přirozený volební práh a tedy ve srovnání s dneškem ve zvýšeném počtu. Při prvních volbách v roce 1920 se tedy do sněmovny dostalo hned 16 stran. Tato situace byla ještě komplikovanější o exitenci tzv. nestátotvorných stran, tedy stran které se snažili často odtrhnout region ze kterého získávaly podporu od zbytku státního celku. Jednalo se především o strany Německé a Maďarské. Kombinace těchto skutečností značně komplikovala povolební vyjednávání o sestavení vlády kde na jedné straně bylo potřeba sehnat dostatečnou podporu pro vládu, na straně druhé s mnoha subjekty nebylo snadné jednat a tak se za účelem sestavení vlády často spojovaly programově odlišné skupiny politických stran, které spojovala pouze státotvornost a ochota se podílet na vládě. Jinými slovy situace podobné „opoziční smlouvě“ byly za první republiky běžné – například tzv. rudo-zelená koalice kde došlo ke spojení národních socialistů (rudá) – tedy silně levicová strana dělnictva s agrárníky (zelená) tedy převážně pravicová strana velkostatkářů.

Vláda vládní pětky je označení jistého uskupení státotvorných stran které měli určitou alespoň rámcovou shodu ohledně fungování státu a tak se po každých volbách tvořila takto označovaná koalice, s tím že občas bylo v koalici dokonce více než pět stran. Právě díky tomuto širokému spektru koaličních stran vzkl institut dnes již běžné známé koaliční smlouvy ohledně programu který měl být prosazován. Tato koaliční smlouva byla sohodou mezi vrcholnými představiteli koaličních stran a vznikla před hlasováním o důvěře vládě. Toto uspořádání v podstatě vypovídá o dalším zajímavém aspektu parlamentní demokracie za první republiky, tedy poměrné autoritářské uspořádání stran – technicky vzato existoval institut tzv. imperativního mandátu (mandát náležel zvolenému poslanci), ale prakticky vzato bylo zavedenou praxí podpis stranické smlouvy která stanovovala že v případě že by poslanec hlasoval v rozporu se svojí stranou tak se vzdává mandátu, nejvyšší správní soud pak zpravidla na základě této smlouvy a v rozporu s ústavním zákonem o imperativním mandátu zbavil poslance jeho mandátu. Rovněž existovalo mnoho variací na tyto smlouvy, například podepsané bianco směnky na sto tisíc československých korun, které byly proplaceny v případě přeběhlictví poslance, vzhledem k hodnotě této častky k tehdejším cenám tyto pojistky poslance přiměli si své činy dobře rozmyslet a v důseldku tak udržovaly excelentní poslaneckou morálku.

I přes tato prvorepublliková opatření se vlády střídaly jak na běžícím pásu právě kvůli neshodám jejich vrcholných představitelů. Poměrně logický důsledek velkých ideologických neshod mezi jednotlivými stranami. Důsledkem čehož bylo velké množství překelnovacích úřadnických vlád.